Pohodlí vítězí, Češi mají nejméně dětí v historii

Těžko však mohou být hlavní příčinou údajné sociální nejistoty, na něž odkazují například někteří politici. Česká republika patří k zemím s rozvinutým systémem sociálního zabezpečení. Realita je spíše taková, že právě rozvinuté sociální zabezpečení přispívá k určitému životnímu pohodlí podstatné části veřejnosti, které se v řadě případů následně projevuje slabší ochotou časově i jinak náročně pečovat o děti. A poměrně návykový pohodlný styl života opustit.

Často se v dané souvislosti skloňuje také údajná krize bydlení v Česku. Je pravdou, že v Česku je poměrně špatně dostupné vlastnické bydlení, a to i v rámci mezinárodního srovnání. Těžko však hovořit o krizi bydlení jako takového, neboť nájemní bydlení dostupné je. Jeho dostupnost – v tom smyslu kolik průměrných nájmů lze pořídit za průměrnou mzdu – je sice nižší než za socialismu v 80. letech, avšak nikoli tak, aby mohla vysvětlit takto dramatický pokles počtu narozených. Pamětníci vědí, že i za socialismu, včetně 70. let, v éře, kdy se rodila silná takzvaná generace Husákových dětí, situace s bydlením leckdy utěšená nebyla. O čemž svědčí třeba nutnost tehdejší hektické výstavby městských sídlišť. Situace nebyla utěšená ani v době po druhé světové válce. Tehdy přišla na svět velice početná poválečná generace, i když byly potraviny na přiděl, omezeně dostupné prostřednictvím potravinových lístků, či si Československo prošlo náročnou hospodářskou etapou, nechvalně korunovanou nutností měnové reformy roku 1953, která lidi připravila o podstatnou část celoživotních úspor.   

Naopak, existuje celá řada indicií, že rozmanité možnosti, které nabízí současná moderní tržní ekonomika i nové technologie a způsoby komunikace, včetně sociálních sítí, vedoucí k poměrně pohodlnému životnímu stylu, ve spojení s pokročilými metodami antikoncepce, jsou stěžejní příčinou klesající porodnosti. Vždyť nejvíce dětí se v českých zemích rodilo před desítkami a stovkami let, kdy žádný systém sociálního zabezpečení neexistoval či byl v porovnání s dneškem slabý. Bylo to tak právě dítě, které představovalo určitou pojistku na stáří, kdy se mělo o své rodiče postarat zajištěním obživy či jinak. Lidé tak byli přirozeně motivováni mít dětí, ideálně více dětí.

Vznik a rozmach důchodových systémů ve dvacátém století přenesl zaopatřovací roli z rodin a přirozené mezigenerační solidarity v jejich rámci na stát a posléze na stát a jeho dluh, tedy solidarita se pod kuratelou státu rozšířila z rodinné mezigenerační nejprve na celospolečenskou a posléze na celospolečenskou vynuceně mezigenerační. Skrze zmíněný dluh dnes ve stáří zaopatřují cizí dětí či cizí ještě nenarození. Čímž vším rodinná mezigenerační solidarita postupně otupěla, protože zapojení státu a posléze i jeho dluhu do důchodového systému výrazně utlumilo motivaci právě k přirozené rodinné mezigenerační solidaritě.

V ekonomicky málo rozvinutých zemích dneška, prakticky bez jakéhokoli důchodového systému a sociálního zabezpečení, je porodnost zpravidla citelně vyšší než v ekonomicky a sociálně vysoce rozvinutých, pročež ovšem „zpohodlnělých“ a v daném kontextu mezigeneračně jaksi „otupělých“, zemích typu Česka.