Nečekané, cla EU na čínská elektroauta nakonec dost možná nebudou
Španělský premiér Pedro Sanchez totiž vyrazil na čtyřdenní návštěvu Číny a předvedl tam překvapivou otočku. Vyzývá náhle, ať země EU a Brusel samotný přehodnotí uvalení vysokých cel právě na čínská elektroauta. Ta platí od letošního července provizorně, na přelomu října a listopadu mají vstoupit v platnost trvale, na pět let.
Takže španělský premiér nyní vytušil šanci do jejich finálního zavedení „hodit vidle“. Peking mu za snahu jistě tleská.
Španělsko obrací ze svou důvodů.
Zaprvé, chce další investice čínských výrobců elektroaut u sebe doma. Zadruhé, bojí se čínské msty za zmíněná cla. Peking totiž hrozí, že zavede nová, odvetná cla na vepřové. Přitom Španělsko je jeho celosvětově největším vývozcem do Číny vůbec.
Čína také hrozí, že v odvetě uvalí nová cla nejen na vepřové či brandy, ale i na auta z EU s velkoobjemovým motorem. Taková cla by v EU nejvíce poškodila Německo a Slovensko (viz graf Bloombergu níže). Je tak pravděpodobné, že Berlín i Bratislava otočku španělského premiéra podporují a nyní Španělsku též tleskají.
K zablokování zavedení cel EU na čínská elektroauta je třeba hlas alespoň patnácti členských zemí Unie.
Otázkou je, zda tedy k zablokování opravdu dojde. Cla samozřejmě mají v EU i početný tábor příznivců. Ti mohou upozorňovat třeba na současné kritické podvyužití evropských výrobních kapacit.
Třetina klíčových závodů na výrobu aut totiž jede nyní v Evropě na půl plynu či ani to ne. Přitom autoprůmysl tvoří 7 % HDP Evropské unie a zaměstnává 13 milionů lidí.
Tuhé emisní regulace EU a hrozba vysokých pokut přiměly zavedené evropské automobilky překotně přecházet na elektromobilitu, na niž nebyly připravené ani ony, ani potřebná infrastruktura. Celá situace tak hlavně nahrála „narušitelům“, tedy právě výrobcům elektroaut z Číny a také z USA, jejichž vzestup by ale nikdy nebyl tak mocný nebýt tolik vypjaté zelené a související dotační agendy EU.
Dostavily se další problémy.
Zejména relativně drahé energie, jež jsou sice bezprostředně důsledkem války na Ukrajině, nicméně dlouhodobě též nezvládnuté energetické politiky evropských zemí v čele s Německem. Trvalejší bolestí je také drahá pracovní síla, která je jak důsledkem jejího nedostatku, tak ovšem i přeregulovanosti trhu práce EU a až příliš silných odborů v zemích typu Německa.
V takovém regulatorním sevření zkrátka uhynuly přirozené tržní síly a podnikatelské instinkty, takže Evropa dnes palčivě postrádá to, na čem její autoprůmysl famózně vyrostl do světové excelence.
